Jakub Ivánek – akademik a člen spolku Za krásnou Ostravu a sdružení Důl architektury

Jakub Ivánek, absolvent Ostravské univerzity a člen okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu je také autorem internetové databáze Ostravské sochy. Přečtěte si rozhovor s člověkem, který pomáhá uchovat ostravské kulturní dědictví.

Jakube, jaké důvody Tě přiměly k tomu, že jsi svoji profesní dráhu nasměroval do badatelské sféry v oblasti české barokní literatury?

V jádru asi leží skutečnost, že starší česká literatura je někde mezi literární vědou a historií, takže byla kompromisem mezi oběma obory, které jsem studoval. Přímou pohnutkou pak byly skvělé hodiny starší české literatury s doc. Malurou, mým pozdějším školitelem, který ve studentech umí probudit zájem o tuto tematiku.

Kromě hymnografie, která je nedílnou složkou české barokní literatury, se zabýváš reprezentací lázní v textech raného novověku a 19. století. Můžeš přiblížit tento výzkumný záměr?

Myslím, že lázeňství je podivuhodným fenoménem. Už v dobách, kdy nelze hovořit o společenské rovnosti lidí, to byl prostor, který lidi různých stavů spojoval a činil je rovnými v nemoci i víře v uzdravení. Je sice pravda, že v době vrcholu lázeňské kultury v 18. a 19. století si aristokracie z lázní učinila jakási rekreační centra, ale to zase přispívalo ke skutečnosti, že se lázně mohly vyvíjet v architektonicky zajímavé komplexy, které obklopovala specifická lázeňská krajina. To vše dobové texty nějakým způsobem zrcadlí.

Vyjma vědy se významně podílíš na popularizaci umění a Tvým čerstvým počinem v této oblasti je vznik internetové databáze uměleckých děl s názvem Ostravské sochy, dostupné na adrese www. ostravskesochy.cz. Co bylo impulsem ke vzniku této tolik potřebné databáze a v čem spatřuješ její zásadní význam?

Na počátku stál samozřejmě můj zájem o umění ve veřejném prostoru, který se rozvinul naplno v souvislosti s přípravou obrazového doprovodu pro Kulturně-historickou encyklopedii českého Slezska a severovýchodní Moravy v roce 2013. Postupně jsem narážel na jednotlivé objekty, literaturu a archivní prameny. Když jsem pak zjistil, kolik skvělých věcí nenávratně zmizelo a nadále mizí, začal jsem tyto artefakty dokumentovat a upozorňovat na jejich hodnotu. Po spojení s okrašlovacím spolkem se zrodil nápad vytvořit databázi Ostravské sochy. Ačkoli primární úlohou databáze je ukázat veřejnosti a úřadům, že tu máme jisté kulturní dědictví, o které bychom měli pečovat, databáze je zároveň solidním základem pro odborný výzkum, tudíž bych ji z mé vědecké činnosti nevyjímal. Vnímám své aktivity komplexně.

Nejstarší zařazenou sochou v databázi je mariánský sloup z roku 1702, který je umístěn na Masarykově náměstí. Které historické období bylo z hlediska počtu vzniku výtvarných objektů pro Ostravu zlatým věkem?

Z hlediska počtu samozřejmě doba 50.–80. let 20. století. Tehdy bylo umění komplementární součástí všech veřejných staveb. A jelikož to byla doba, kdy téměř každá větší stavba byla financována z veřejných zdrojů, umění se v architektuře uplatňovalo v hojné míře.

Na konci 60. let byla Ostrava Mekkou sochařů, pořádala se zde sochařská bienále. Hodnotná díla, vzešlá z těchto klání byla pak součástí ostravského veřejného prostoru. Po nástupu normalizace byla většina těchto děl zničena, v lepším případě navrácena autorům. Jak tyto nevratné počiny poznamenaly veřejný prostor našeho města?

Samozřejmě negativně. Tato progresivní díla vzniklá ze spolupráce umělců z celého světa s pracovníky Vítkovických železáren byla instalována v Komenského sadech. Od jejich odstranění na počátku 70. let zejí jeho prostory uměleckou prázdnotou. Naštěstí se podařilo počátkem 90. let instalovat dochovaná díla včetně několika nových v sadu Milady Horákové za Domem kultury. Smutné je, že se o ně obvod nestará – většina z nich je silně znečištěná sprejery.

I v dnešní době se chováme ke svědkům dob minulých barbarsky. Díky revitalizaci objektů mizí pod nánosy omítek krásná sgrafita, která byla charakteristická pro domy určené zaměstnancům dolů v centru Ostravy, v tichosti byla odstraněna plastika Václava Uruby na obchodním komplexu Kotva v Zábřehu a tak bychom mohli pokračovat. Dá se těmto zásahům nějak zabránit?

Pokud majitelé a úřady nevědí, jaké hodnoty spravují, musí jim to někdo naznačit. Snažíme se o to v okrašlovacím spolku, ale sami vše nezvládneme. Je třeba, aby měli zájem rovněž další kulturně zaměření občané města. Aby se prostředí, ve kterém žijí, zastali u úřadů. Dali najevo, že umění v ulicích chtějí a že by o něj mělo být pečováno.

Jakube, o Tobě je známo, že se zajímáš o věci veřejné a nesmyslná byrokratická rozhodnutí Tě nenechávají pasivním. Díky Tvému úsilí byl zachráněn jeden ze symbolů havířovského nádraží, betonová plastika Směrník, která je dnes umístěna před novým sídlem ostravské pobočky Národního památkového ústavu. Myslíš si, že je stále reálné zachránit zdevastovaný objekt městských jatek?

Každá ohrožená památka je v trochu jiné situaci. V případě havířovského nádraží, o jehož záchranu se zasloužil Důl architektury, ale rovněž třeba i v případě nádraží ve Vítkovicích, je problémem nechuť Českých drah investovat do objektu, pro který vlastně nemají využití. U jatek je zase vůle současného vedení města se situací něco dělat, protože jsou nápady, co s objektem podniknout. Ten ale patří soukromému majiteli, který chce na případném prodeji ruiny vydělat. Záchrana je podle mě reálná vždy, pokud je co zachraňovat. A to ve všech zmíněných případech je.

Jaký je z Tvého pohledu současný stav umění v ostravském veřejném prostoru? Přeje tato doba kvalitnímu umění?

Současná doba kvalitnímu umění ve veřejném prostoru nepřeje. Přesto občas nějaká zdařilá práce vznikne. Určitým východiskem by bylo obnovení vyhlášky o povinném procentu na uměleckou výzdobu v případě staveb z veřejných financí. Ve většině kulturních zemí to funguje a od letošního roku mají takový zákon i na Slovensku. Nerozumím, proč bychom ho neměli mít i my.

Mgr. Jakub Ivánek, Ph.D., vystudoval na Filozofické fakultě Ostravské univerzity obor Učitelství pro střední školy v kombinaci Český jazyk a literatura – Historie (2007). Pokračoval zde v doktorském studiu oboru Teorie a dějiny české literatury, které úspěšně završil v roce 2011 obhajobou disertační práce na téma Písně o svatých v české barokní literatuře (školitel doc. Jan Malura). Už v průběhu studií se podílel na činnostech Centra regionálních studií Filozofické fakulty Ostravské univerzity (dříve Ústav pro regionální studia), vědeckovýzkumného pracoviště fakulty, zabývajícího se problematikou regionů, regionalismu a regionální literatury a kultury. V této souvislosti zde zmiňuji jeho redaktorskou práci na rozšířeném vydání Kulturně-historické encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy (2013) a spolueditorství publikace Valašsko – historie a kultura (2014). Jakožto člen okrašlovacího spolku Za krásnou Ostravu a občanského sdružení Důl architektury se podílí na záchraně kulturního dědictví.

Zveřejněno / aktualizováno: 13. 01. 2020