Zuzana Kultánová – spisovatelka a držitelka Ceny Jiřího Ortena

Literatura Zuzanu Kultánovou vždycky bavila a přitahovala. Studium literatury a literární vědy na Filozofické fakultě Ostravské univerzity tak bylo pro ni přirozenou volbou.

Nyní si vyzkoušela i roli spisovatelky, nutno říci, velmi úspěšně. V letošním roce získala za svou prvotinu Augustin Zimmermann Cenu Jiřího Ortena i nominaci na Magnesii Literu (DILIA Litera pro objev roku). Temná novela je doplněná o fotografie, jejichž autorkou je další studentka bohemistiky Terezie Foldynová. Její fotografie dokonale dokreslují ponurou atmosféru průmyslové doby druhé poloviny 19. století, v němž se potácí hlavní hrdina knihy, alkoholik a ztroskotanec Augustin Zimmermann. Zuzana Kultánová ho sama popisuje jako lůzra utápějícího se ve vlastních bludech. Co víc říká nejen o své knize, o Ostravě i bludech dnešní společnosti se můžete dočíst v rozhovoru.

Vykořeněnost, marnost, beznaděj jsou klíčovými motivy Vaší novely. Vidíte nějaké konkrétní paralely se současností?

Marnost, beznaděj, vykořeněnost jsou podle mě nadčasová témata aplikovatelná na jakoukoli dobu či režim. V případě knihy dominují díky zvolenému zpracování Zimmermannova příběhu a plynou z jeho přirozené povahy. Pokud bych se měla přiblížit k současnosti, pak vidím obecně často marnost způsobenou nesplněnými očekáváními. Dnes se zdá být všechno díky reklamě, celebritám a sociálním sítím na dosah. Vypadá to, že krásný, úspěšný a bohatý může být kdokoli, kdo si zamane a bude se takzvaně snažit, nebo má doma internet, což je nesmysl. Je to americký sen, který se dávno rozplynul. Tento pocit ve vás jen přiživují různí obchodníci, ať už si pod nimi představíte cokoliv, kteří obratně manipulují s vašimi nadějemi, touhami, úzkostmi a slabostmi. Tlak na dnešního člověka je velmi vysoký, je tlačený do výkonu. Člověk je sám sobě projektovým manažerem a ideálně motivačním koučem a duchovním vůdcem zároveň, a přiznat ve společnosti, že na něco nemáte peníze, nebo že se vám něco nepovedlo, nebo že jste osamělý či, že vaše práce není zas tak důležitá, je bráno prohra. Budete vypadat neflexibilní a líný a budou vás srovnávat s těmi, kteří uměli podle obecného mínění naložit se životem líp. Navíc téma nesplněných očekávání v  našich podmínkách je podle mě velmi bolestné s ohledem na porevoluční dobu, kdy mnoho lidí skutečně uvěřilo, že jejich život dostane smysl a oni něco konečně dokáží a dostanou příležitost. Obecně vykořeněnost je a bude v budoucnu velké téma s ohledem na současnou migrační vlnu, to neříkám ale nic nového.

Kdo to vlastně byl Augustin Zimmermann a jaký je váš osobní vztah k němu?

Byl to mlynářský tovaryš, jenž v 60. letech 19. století zabil za nevyjasněných okolností své děti. S nejvyšší pravděpodobností kvůli finančním problémům. Nikdo neví, kam ho pohřbili, na Olšanech je pouze hrob jeho čtyř dětí. Zajímavé na celém případu je, že zabil jen ty svoje, to, které vyženil, ne. Můj vztah k Zimmermannovi je, bych řekla, velmi těsný, vzhledem k tomu, že jsem s ním trávila téměř tři roky a po celou dobu o něm přemýšlela a modelovala ho. Zní to možná zvláštně, ale beru ho jako přirozenou součást svého života. Je to pro mě určitý princip, lidský typ, který má pocit, že má automaticky na něco nárok, že mu svět je povinný zajistit pěkný život, když ti kolem se mají líp. Můj Zimmermann je sobecký vášnivec, lůzr, chaos, který se utopil ve vlastních bludech a zároveň naprosto směšná figura, jíž jsme občas každý z nás.

Vy sama žijete v Praze, necítíte se tam i vy někdy opuštěná? Vykořeněná, pod přílišným tlakem?

Necítím ani jedno z toho. Myslím, že tyto pocity se neodvíjí úplně od místa, ve kterém jste, ale od životních situací, v nichž se nacházíte, a především plynou z vás samotných. Samozřejmě že místo vás do velké míry formuje ale vykořeněná a opuštěná si můžete připadat stejně tak na maloměstě, vesnici, nebo v Praze či Ostravě.

Někdy vnímám, odliv talentovaných a chytrých lidí. Přitahuje je Praha, Brno. Proč ne i Ostrava? Čím to podle Vás je?

Odliv lidí do velkých měst je plošný trend, není to jen problém Ostravy. Souvisí s pracovním trhem, lidé už tolik nelpí na místě, kde vyrostli nebo vystudovali, ale stěhují se podle příležitostí. Stejně tak může stěžovat třeba Brno, že studenti odchází do Prahy. Je to otázka nabídky a poptávky. Když škola a město nabídne příležitosti, studenti zůstanou. Když jsem studovala bohemistiku v Ostravě já 2010-2012, bylo jen velmi málo příležitostí nabrat zkušenosti v oboru. Připadalo mi v době mých studií, že Ostrava vůbec není na studenty připravená. Neměla pořádné nakladatelství, instituce, projekty, do nichž by se bylo možné zapojit. Nedalo se vlastně dělat nic moc jiného, než chodit do školy a snažit se najít jiné cesty. Osobně jsem se snažila sbírat zkušenosti i jinde a nezůstávat v té činnosti na regionální úrovni. V té době byla také problematická situace na trhu práce, která nebyla nijak růžová ani v Praze. Navíc je v Ostravě maličká literární scéna, která tam je uzavřená, homogenní a zvláštním způsobem vyhraněná, což situaci do jisté míry komplikuje. Nemáte moc na výběr a já nemám takové těsno ráda. Na druhou stranu spoustu talentovaných lidí v Ostravě zůstalo a konkrétně řada mých přátel a bývalých spolužáků dělá pro město mnoho. Myslím, že to všechno chce čas. Město má nějakou minulost, potřebuje se emancipovat. Městu také moc neprospívají podivné mýty, které vyvážejí často sami Ostravané. Každopádně, co jsem stihla nějak zaregistrovat, vzniká v Ostravě spoustu nových věcí a současná moje generace je aktivní.

Vy jste si ale Ostravu na nějaký čas vybrala a studovala zde. Čím Vás FF OU obohatila, na co ráda z dob studií vzpomínáte?

Na voliéru. Na Měsíc autorského čtení, na své přátelé. Je toho hodně, myslím, že škola mě obohatila v lidech, které jsem potkala, a v knihách, které mě konečně donutila si přečíst.

Jak Vás vůbec napadlo začít psát? Pro bohemistku to musí být zvláště obtížné rozhodnutí. Jste podvědomě pronásledována literárními vzory, teoretickými poučkami…

Psát mě nijak nenapadlo. Psala jsem vždycky. Nebylo první studium bohemistky a po intenzivní četbě rozhodnutí, že je čas, abych přispěla do kánonu něčím svým. Jen jsem nikde nepublikovala a téměř nikdo o mém psaní nevěděl. Vždycky mi připadalo, že na bohemistice chtěl psát stejně každý a bylo také hodně těch, kteří to zkoušeli a honili se za nějakou vyčtenou představu kvalitní literatury. Nebo měli své idoly a těm se snažili přiblížit. Navíc hojná četba ve vás může vzbudit dojem, že napsat dobrou knížku není zas tak nic složitého. Já ale nejsem ten typ, který by se upínal k nějakým vzorům, takže mě nic nepronásledovalo. Ty vzory jsou přece vzory proto, že byly sami sebou. Literatura je pro mě krásná věc, miluju knihy, ráda o nich přemýšlím, a myslím, že být ve stresu z nějakých pouček je směšné, a k psaní to vůbec nepatří. Nádherné knihy přece vznikly vždycky z nějakého autentického pocitu, ne z toho, že umíte rozlišit tři typy vypravěče. Teoretické poučky tu byly po až po knihách. První byly knihy.

Vypadá to, že jste o knize (obsahu i podobě) měla od začátku přesnou představu. Musela jste si u nakladatele Terezii Foldynovou prosazovat?

Je pravda, že o textu jsem měla jasnou představu, ke které jsem se pokusila přiblížit. Terezii jsem navrhla na úpravu obálky a doprovodné ilustrace, protože jsem byla přesvědčena, že to dokáže vystihnout. Ukázala nakladateli její portfolio, jemu se líbilo a domluvili jsme se na spolupráci. Kniha Zlín byla v tomto ohledu velmi vstřícná.

A co dál? Do světa literatury jste vstoupila poměrně razantně, hned vaše prvotina získala významné ocenění i nominaci na Magnesii Literu. Je psaní cesta, kterou se budete ubírat?

Co dál? Dál asi bude rodina, práce, hypotéka. A budu psát.

Zveřejněno / aktualizováno: 13. 01. 2020