Magdaléna Michlová – fundraiserka v neziskové organizaci

Magdaléna Michlová vystudovala sociologii na Filozofické fakultě OU. Přestože po ukončení studia měla nabídky z komerční sféry, vybrala si práci fundraiserky pro neziskovou organizaci Vzájemné soužití, které pomáhá lidem ve vyloučených lokalitách. Jedině tahle práce jí totiž dává opravdový smysl.

Proč jsi dala přednost práci v neziskovce Vzájemné soužití?

S ředitelem Kumarem Vishwanathanem se znám už delší dobu a vždycky jsem sledovala práci organizace a vážila jsem si jí. Když za mnou přišel s nabídkou, zda bych u nich nechtěla pracovat, okamžitě jsem souhlasila. Věděla jsem, že chci práci, kde mohu rozvíjet občanskou společnost a která je smysluplná. Vždycky mě zajímaly minoritní skupiny obyvatel a lidská práva. V minulosti jsem dobrovolničila třeba pro Amnesty International, kde jsem základním a středním školám nabízela workshopy a semináře o nejrůznějších sociálních tématech, jako je bezdomovectví, romská menšina a další vesměs lokální témata.

Naplnila práce pro Vzájemné soužití tvá očekávání?

Hlavním požadavkem na mou práci bylo mít z ní dobrý pocit, a aby byla smysluplná. A to se naprosto naplnilo. Dříve jsem stejnou práci dělala dobrovolně a ve svém volném čase. Nyní mě má práce baví a živí. Těší mě, že mě každý den v práci něco překvapí, každý den zažívám zajímavá setkání s nejrůznějšími lidmi z komunit, k nimž bych se jinak nedostala. Ocitám se stále před novými výzvami i novými problémy a řešeními. Pracuji s rodinami a dětmi s nejrůznějšími problémy, s nimiž se jim snažíme pomoci.

Můžeme si ty problémy charakterizovat, abychom věděli, o čem mluvíme?

To je hodně široké, ale jedna série problémů se týká vztahu mezi rodiči a dětmi, kdy rodiče často nejsou tak podporující, jak by si děti přály a potřebovaly. Vychází to samozřejmě z toho, že rodiče se potýkají s vyloučením, nízkými příjmy z důvodu nízkého vzdělání nebo diskriminace na trhu práce. Pokud mají rodiče tyto problémy, už je tolik nezajímá, co trápí děti. My se například snažíme děti podporovat, aby rozvíjely své nadání, motivovat je, aby pokračovaly ve studiu na střední škole, pomáháme jim s výběrem a přípravou na střední školu a podobně. Dalším problémem jsou samozřejmě drogy, které jsou v této lokalitě poměrně snadno dostupné. V centrech proto pořádáme řadu workshopů a preventivních akcí, kde s dětmi o drogách otevřeně mluvíme, protože doma s nimi rodiče o drogách nemluví. I kdyby ten dopad nebyl okamžitý, vnímáme jako povinnost minimálně o drogové problematice s dětmi hovořit. K tomu nám slouží dvě nízkoprahová centra pro děti a mládež, kde převážně pracují lidé z jejich komunity, kteří mají často vynikající komunikační schopnosti, respekt ke komunitě, účastní se rekvalifikačních kurzů a dále se vzdělávají. To jsou lidé, kteří nejvíce představují vzory, jenž v rodině mnohdy chybí. V nízkoprahových centrech tráví děti spoustu času, mají možnost zde navštěvovat kroužky, hrát si, doučovat se.

Vnímají romské děti vzdělání jako klíč ke své budoucnost?

Pro rodiny, s nimiž pracujeme, je obtížnější myslet na budoucí výhody za současného úsilí. Mohlo by se tak zdát, že se soustředí převážně na přítomnost. Já tomu vlastně rozumím, protože se potýkají s řadou existenčních problémů, počínaje bydlením, nezaměstnaností a konče nízkými příjmy. Ale snažíme se s dětmi i s jejich rodiči načrtnout ideální budoucí realitu, aby to pro ně bylo hmatatelnější, formulovali si určitý sen a za tím se nebáli jít. Často se však stane, že když už děti přijdou na vybranou, často i vysněnou střední školu, nakonec ji opustí, ale to se snažíme zvrátit.

Jaké jsou nejčastější důvody jejich ukončení školní docházky?

Nejčastěji to jsou rodinné problémy, například je potřeba pomáhat s mladším sourozencem, nebo je vzhledem k situaci potřeba, aby co nejdříve taky vydělávaly peníze, což už mohou od šestnácti let. Někdy chtějí jít rovnou pracovat z vlastní vůle, protože jim to v tu chvíli dává větší smysl. Ale my máme poměrně vysokou úspěšnost u dětí, s nimiž pracujeme, že dokončí základní, popřípadě střední školu. Ta čísla za posledních více jak dvacet let (Vzájemné soužití funguje od roku 1997 – pozn. red.), kdy působíme v lokalitách Liščina a Hrušov jsou poměrně pozitivní. Spousta dětí úspěšně dostudovala střední školy, někdy i vysoké, a nyní jsou to často zaměstnanci našeho centra, ale i jinde. Jen z našich center je aktuálně na střední škole dvacet dětí.

Proč jsi vlastně nestudovala přímo sociální práci?

Já jsem nechtěla studovat sociální práci. Této sféry si moc vážím, ale samotnou mě to táhne jinam. Mě baví sociální vědy, jakými jsou sociologie či antropologie. Já se ke klasické sociální práci dostávám vlastně omylem, protože Vzájemné soužití mapuje problémy přímo v terénu, kdy komunikuje s místními, tím pádem se tomu nevyhnu. Náplň mé práce je ale spíše kancelářská, nicméně získávám zkušenosti, které bych sama nevyhledala, ale jsem za ně vděčná.

Baví tě to?

Je to náročné, ale opravdu mě to baví. Cítím se o mnoho bohatší, bohatší o různá setkání a pohledy na svět.

Co tě nejvíc překvapilo nebo zasáhlo, jaký máš zajímavý zážitek nebo zkušenost?

Možná nejsilnějším zážitkem pro mě asi bylo, jak rychle jsem byla přijata jak do organizace, tak do komunity. Představovala jsem si, že místní budou vůči mě hodně obezřetní, protože jsem někdo cizí, někdo, kdo není z lokality, někdo hodně mladý, ale byla jsem přijata velmi vřele. Denně jsem zvána do cizích rodin na kafe a vždycky je to moc příjemné setkání.

Magdaléna Michlová vystudovala sociologii na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. Po ukončení bakalářského stupně pokračuje ve studiu na Univerzitě Palackého v Olomouci, obor kulturní antropologie a sociologie. V minulosti působila jako dobrovolník pro organizaci Amnesty International, Greenpeace nebo Mladí zelení, přispívá do magazínu E15 či deníku Referendum. Zajímá se o specifika ostravského regionu, postavení humanitních věd ve společnosti, lidská práva a gender, environmentální tématiku, sociální nerovnost, mezikulturní vztahy a problémy společnosti jako celku.
Rozhovor byl původně uveřejněn na webu humanitky.cz.

Zveřejněno / aktualizováno: 13. 01. 2020